Co je Trója?

​

Pražská čtvrť Trója leží při pravém břehu Vltavy, kde řeka uzavírá oblouk holešovického meandru a plyne zkroceně, podél Císařského ostrova a skalnatých trojských strání, dnes divoce porostlých a špatně prostupných.

​

Ještě do začátku 20. století zde řeka vymezovala zaniklý Holešovický ostrov, v přirozených cyklech vyživovala krajinu, definovala MÍSTO a jeho charakter. Úrodná niva byla využívána k zemědělství a pasení dobytka, na což odkazuje původní název místa – Horní Ovenec coby dnešní Trója a Dolní Ovenec, dnes Bubeneč a část parku Stromovka. Společné jméno odkazovalo na stejné užívání obou stran řeky a nivního údolí, které připomínají zbytky lužních lesů, střídajících se s loukami. Postupně byla úrodná krajina trojských svahů využívána k ovocnářství a vinařství. Samotná niva generovala množství měkkých aktivit – dopravě nákladu na lodích tažených koňmi, lovení ryb a koupání ve výhonových tůních, výletní restaurace a fungování Trojského a Císařského mlýna. Ty postupně zmizely při transformaci říčního koryta ke splavnění ke konci 19. století. Břehy daly prostor průmyslovým stavbám, textilce a čistírně odpadních vod, řeka nabídla rychlejší lodní dopravu. Ony přirozené cykly řeky tak byly redukovány.

​

Trojské údolí představovalo historicky pro pražany místo odpočinku v přírodě. Letohrádek, absolutní kulturní vertikálu v pomyslném těžišti Tróji, nechal postavit v letech 1679 –1685 hrabě Václav Vojtěch ze Šternberka jako příměstskou vilu – villu suburbana. Autorem architektonického návrhu Trójského letohrádku je Jean Babtiste Mathey, na stavbě samotné se pak podílel Kryštof Diezenhofer. Identitu Tróje dále silně určovala, v kontrastu s barokní pompou, chudinská osada Rybáře s drobnou vesnickou architekturou. Už jen malá skupina původních stavení se krčí za zdí zahrady Trojského zámku. Ze západní strany je osada vymezená stavbou trojské lávky, ze strany východní sousedí s monumentální Diplomatickou čtvrtí od architekta Jana Bočana.

​

Do palety těchto tří, vedle sebe těsně naskládaných charakterů, vkládáme náš návrh. Zmíněná místa lze obecně definovat měřítkem, pohybujícím se na škále od mikro – měřítka po makro – MĚŘÍTKO. Naším úkolem je znovuzhodnocení zanikajících forem veřejného prostoru a v rovině mezo – měřítka, v relevantní míře posílit jeho základní znaky jakými jsou vstupní brány do čtvrti, charakteristické průhledy a dotváření OBRAZU MÍSTA.

 

Tázali jsme se co je Trója?

​

Je to Trojský zámek.
Je to baroko.
Val.
Řeka.
Přívoz.
Jsou to zvířata za ploty a spoutané víno na svazích.

​

A pokud název leží někde v základech identity místa, po které se tážeme, a kterou máme dotvářet, kde nalezneme v pražské Tróji stopu antického města, jehož jméno nese?

Je to stopa fyzická nebo abstraktní?

Je to přírodní útvar, architektura nebo fungování společnosti?

 

Procházíme cestou vzniku jména zámku. Ve freskách s antickou stylizací na zdech sálů a chodeb jsou zakódovány výjevy z bojů habsburků s turky.

​

Co je tedy obrazem Tróje?

Co je jejím předobrazem?

A co skutečně vidíme?

​

Skrze místo prolínáme celý text Homérovy Ilias a hledáme body dotyku textu s obrazem místa. Při hledání tohoto starověkého města postupoval stejně německý archeolog Heinrich Schliemann. Nalezení Tróje bylo jeho dětským snem. Ilias je starořecký hrdinský epos, jehož autorství je připisováno právě básníku Homérovi.

 

Byl napsán asi v polovině 8. století př. n. l., časoměrným daktylským hexametrem. Má 24 zpěvů a téměř 16 tisíc veršů. Zpracovává epizodu z okruhu pověstí o trojské válce, přičemž časově předchází eposu Odysseia.

 

Schliemann, díky svému přesvědčení, že Homér popisuje skutečnou krajinu, nalezl na základě znaků v textu Ilias místo v severozápadním Turecku, které označil jako popisu nejdokonaleji odpovídající. V roce 1871 začal s archeologickým bádáním na pahorku Hisarlik.

 

Všem těmto znakům se věnujeme, obnovujeme je a posilujeme. Tím nejdůležitějším pro nás ovšem nejsou prvky hmatatelné. Zajímá nás hlavně význam nehmotný a to ten, že Troja je především nositelem LEGENDY. Pracujeme proto s textem, který přetváříme do místa a ty nejvýznamnější motivy zhmotňujeme a nabízíme k prožívání.